Scéna dnešního odpoledne... Promiň, Hanyou, v tomhle vážně není nic osobního...

23. srpna 2010 v 1:44 | Tori
Oblečená ve svých oblíbených černočervených kalhotách s kovovými cvočky, jsem si za pevně stažený opasek zasunula katanu a malý kuchyňský nůž. Ti mladí lidé mi řekli, že je potřeba Je zastavit. A také věděli, kde Je najít, kde je Jejich velitel. Ale potřebovali mou pomoc.

Nemohla jsem odmítnout. Našli mne, jak jim prohrabuji byt. Hledala jsem lékárničku, abych si ošetřila rány, které mi způsobila dlouhá cesta lesem a útoky čehosi temného, co mne chtělo roztrhat. Ale k mé smůle si vše vyložili špatně, když ve skříni našli mrtvolu. To se nevina těžko vysvětluje. Muž mi věřil, že nejsem nepřítel. Tohle se jim už nejednou stalo. Žena byla jiného názoru, a chtěla mne zabít. Ale nakonec došlo ke kompromisu: byli ochotni nechat mne žít, když jim pomůžu vyřídit jistou záležitost.
Nezamlouvalo se mi to, ale zabít ty dva se mi zamlouvalo ještě méně. Nezbývalo než souhlasit.
Vyšli jsme z domu hlavním vchodem, který ústil do ulic města, ne jako ten zadní, vykukující mezi skalisky a stromy, kterým jsem se dostala dovnitř. Venku na nás čekaly tři motorky, a jeden starý muž, který ve vrásčitých rukou držel malé dítě.
"Zvládnete to?"
"Ano. Ona se o to postará." Políbila dítě.
Bez jediného slova jsem nastartovala motorku a rozjela. Místo určení bylo na druhé straně města.
Dovnitř jsem vešla z celé trojice jako poslední. Ocitla jsem se v typickém pajzlu - pach piva a kouře, a jeden hromotluk vedle druhého. Mladý pár si to zamířil na druhý konec celého podniku, aby rozptýlil pozornost, - a právě odtam vyšel můj cíl.
Menší dívka s hnědými vlasy, které jí kolem obličeje splývaly až pod prsa. Měla sympatickou, kulatou tvář, a prázdné oči loutky. Prošla kolem mne. Věděla, proč se na ni dívám. Vešla dveřmi ve stěně do malé místnosti a já ji následovala. Zavřela jsem za námi dveře a obě jsem tak uvěznila v bílé kruhové místnosti s polstrovanými stěnami.
"Tak jsi přišla."
Obcházeli jsme po obvodu celou místnost, nespouštějíc jedna druhou z očí.
Tasila jako první. Vrhací dýka mi zasvištěla kolem hlavy, jen stěží jsem se jí vyhnula. Jako odpověď jsem po ní hodila svůj nůž. Chytila jej a poté mi jej poslala zpět. Prohnula jsem záda a unikla. A pak letěla další dýka a další. Věděla jsem, že je mocná - obyčejný člověk tedy nebyla - ale že z polstrované zdi vytáhne sklo a hodí ho po mně, to jsem nečekala. Všemu jsem se obratně vyhnula, ale pár povrchovým škrábancům nevyhnu. Škrábance bez krve. Dřevěné tělo je výhoda. Vyrvala jsem ze zdi svůj nůž a vyrazila přímo proti ní. Ta hra na vybíjenou s podáním na její straně mne nudila. Teď jsem byla na řadě já.
Během prvních vteřin boje, kdy jsme po sobě sekaly, jsem jí pořezala jak nohy, tak paže. Ona mi bezmyšlenkovitě mířila jen na hlavu, což mne sice znervózňovalo, ale ne natolik, aniž bych nevyužila nabídnuté výhody. Vůbec si nekryla tělo.
První bodná rána vedla do levého stehna. Zaúpěla a něco pronesla. Vím, že mne její slova nijak neoslovila, má další rána mířila do pravého boku. To už její krev crčela téměř z celého jejího těla. Spousta drobných škrábanců, strůžek krve, a dvě smrtelně krvácející rány. Už nebojovala, jen tam stála, dívala se do země a pravou dlaň si tiskla k srdci. Netřásla se bolestí, jak jsem si prvně myslela. Smála se. A pronesla další slova. Slova, která mne z neznámého důvodu zasáhla víc, jak jakákoliv dosud utržená rána. Zvedla hlavu a pohlédla mi do očí. A já, z náhlého popudu šílenosti, jsem vrazila nůž nad její pravý ukazováček - přímo do srdce. Zrychleně jsem dýchala, jako bych doufala, že se ta tvář i oči při větším přísunu kyslíku do mého mozku znovu změní na tvář nepřítele. Proč měla ta dívka její tvář? To přece nemohla být ona!
Dívka odtáhla ruku od hrudi a dívala se na své prsty. Rozsekla jsem jí nehet.
"No podívej se, co jsi mi udělala, Tori," pravila vyčítavě, jakoby to byl její jediný problém. Nato se otočila, a stále s nožem v hrudi vyšla z místnosti, která již dávno nebyla bílá.
Vyběhla jsem za ní, vědoma si toho, že tohle musí skončit. A tak jsem ji popadla zezadu a vrazila trčící nůž do její hrudi až po rukojeť. Trhla jsem paží, nůž prorazil hrudní koš a vyšel ven pod její levou paží. Dívka se skácela na zem.
Ale to už se ale několik přítomných hromad svalů zvedalo, tisklo v ruce baseballové páky s hřebíky a řetězy a chystalo se na mne vrhnout.
Obrátila jsem se na patě a vyrazila ven. V hlavě jsem měla zmatek. Nasedla jsem na motorku a rozjela se k lesu. Hromada ozbrojených chlapů mi byla v patách. Když v lese nemohla motorka pokračovat kvůli bahnu, seskočila jsem z lesní cesty malý svah a schovala se pod něj. Slyšela jsem nad sebou jejich kroky. Naštěstí spouštěly tuny bílého, rychle tuhnoucího bahna, které zalévalo díru, vedoucí do svahu. Doufala jsem, že bahno ztuhne dřív, než je napadne nahlédnout pod převis hlíny. Už to vypadalo nadějně, když mi pravým stehnem prošel naskrz nůž. Vytáhli mne ven.
"Mám tě."

"Víš, co je to bolest?"
Seděla jsem v tureckém sedu, ruce svázané za zády a mlčela jsem. Mé tělo se z neznámých důvodů stalo lidským, a tak vše, co mi do té doby udělali, jsem cítila dostatečně intenzivně, ale mlčela jsem. Poté, co mne našli pod svahem, vtáhli mne do nějaké dodávky, kde se mi snažili dokázat, že zabíjet jejich kamarádky se nevyplatí.
Ale já jen mlčela. Mlčela jsem, když se nade mne jeden z nich postavil a vysypal mi do nohou drobné nožíky a dýky. Zarývaly se do masa tak rychle, že jsem je vnímala spíš jako nepříjemné brnění a svědění - jako bodnutí od včely. Má nejsilnější reakce bylo zavření očí a syčivé vydechnutí.
"Tenhle kamarád," řekl muž, a posadil si na holé rameno malého štíra, "je bolest."
Neonově modrý škorpión, velký asi jako článek palce dámské ruky, se pomalu vydal prozkoumat ramenní kloub.
Myslela jsem, že mám vyhráno. Štíři mne poslouchají, ať jsem v těle člověka či loutky. Zaměřila jsem na škorpióna pozornost a přikázala jsem mu zaútočit. Bodec se zvedl a smrtelně pomalu se zabodnul - do krku štíra.
Zmateně jsem nakrčila čelo. Nevěděla jsem, proč neposlechl.
"Smůla, maličká. Tenhle tě poslouchat nebude."
Sledovala jsem, jak se štír blíží k mému rameni a připravovala se na konec plný agónie, způsobený jedem. Kupodivu mi to přišlo jako vhodná smrt za to, že jsem ji zabila. Ale zároveň mi to nebylo dost…
Můj konec měl nastat každou vteřinou, když náhle někdo přikázal vše přerušit a přesunout se jinam. Nechápala jsem to. Spolu s chlápky, kteří mne našli a trýznili, mne vhodili do ledem pokryté trubky s místy prosklenou stěnou. Pak se celý povoz dal do pohybu.
"Neměla jsi ji zabíjet. Chcípneš pomalu."
Mlčím. Už jsem si dávno uvědomila, že jsem ji neměla zabíjet. Upřeně jsem hleděla do propasti, kterou jsme míjeli, a přála si smrt. Chtěla jsem ji vidět, chtěla jsem ji cítit.
Má myšlenka byla asi moc silná. Povoz se otřásl a naklonil se nad propastí. Sklo prasklo. Propadla jsem dírou ven. Trubka se urvala z dodávky a pak jen padala dolů, dolů ze srázu, dolů na kameny, dolů zamnou…


...otevřela jsem oči. Jasné světlo, stáčející se do zatemněných oken pokoje, mi prozradilo, že je půl páté odpoledne. Když jsem si uvědomila, že neležím na dně propasti, že mé tělo není rozbité o kameny a ani jej nerozmašírovala padající trubka a dodávka, že jsem ten den nikoho nezabila, prostoupil mne podivný klid.
"Zřejmě se vzájemně zabijeme jindy, Hanyou..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hanyou Hanyou | 23. srpna 2010 v 8:01 | Reagovat

Po mém dnešním snu tě chápu... No, aspoň, že jsem si tu bitku užila. :-)
Skvěle napsáno! ;-)
*ěipka: Asi se stává víc morbidní*

2 Kelllyna Kelllyna | E-mail | Web | 23. srpna 2010 v 9:01 | Reagovat

páni, co na tohle říct?
morbidní sme všechny, mě se to líbilo XD

3 Nephala Nephala | Web | 23. srpna 2010 v 10:09 | Reagovat

+zvedá palce+

Tori-chan válí!

4 Tori Tori | 23. srpna 2010 v 23:41 | Reagovat

*tuto reakci nečekala*
...Hanyou, ty masochistko.
Kellly, uber s morbiditou.
Niki... *nedokáže nic vytknout*
*zoufale se odplíží do depresivního koutku*

5 Tori Tori | 23. srpna 2010 v 23:42 | Reagovat

Eh, Niki... Nephy... promiň, jsem trochu pod vlivem, nevidím a nemyslí mi to...

6 Kelllyna Kelllyna | E-mail | Web | 24. srpna 2010 v 8:55 | Reagovat

hehe, když zveřejňuješ super povídku, počítej s ohlasem :P

7 Nika Nika | Web | 25. srpna 2010 v 14:24 | Reagovat

...toho ses tak bála, To-nee-chan? mýho komentu pod timhle článkem?
letadýlko si nech, sny jsou svině :) *šipka: sní i vedne*
*pohled na šipku* eh, kdyby jenom to...

8 Nephala Nephala | Web | 25. srpna 2010 v 19:19 | Reagovat

Když se tě pokusim zabít, dáš to letadýlko mě, Tori-chan?

*nevinný pohled*

9 Hanyou Hanyou | 26. srpna 2010 v 6:37 | Reagovat

*vytahuje Tori z depresivního koutku*
Ale no ták! Momentálně mám tolik práce a zařizování s úřady, že je mi celkem jedno, jestli mě někdo zabíjí nebo ne. Ale byl to pěkný způsob smrti. ;-)
Neph: To mi připomíná jistou hlášku na plese ohledně drobáků a tvé mamky. :-D

10 Kelllyna Kelllyna | E-mail | Web | 26. srpna 2010 v 12:54 | Reagovat

tak ta hláška mě zajímá XD slyšela sem jí? nepamatuju TT_TT

11 Nephala Nephala | 26. srpna 2010 v 16:48 | Reagovat

Mě taky XD slyšela jsem jí? nepamatuju TT_TT

Né fakt, to má být ta ,,Vyhraju něco, když se jí strefim do hlavy?"

12 Kelllyna Kelllyna | E-mail | Web | 26. srpna 2010 v 16:54 | Reagovat

kopírko :P
jo, tuhle hlášku... tak tu sem slyšela až z vyprávění, není divu že si jí nepamatuju
PS: to bys chtěla ty malá mrcho XD

13 Nika Nika | Web | 27. srpna 2010 v 14:36 | Reagovat

cvíli jsem tápala, ale už mi došlo, o kterou hlášku jde :D

14 Tori Tori | 28. srpna 2010 v 1:54 | Reagovat

Nika - *velký oddech*
Neph - *ukazuje na sestru* Smetla ho do koše, to si vyřiď s ní... (é.e\')
Hany - *nechá se vytáhnout ven* Vážně? No, když to bereš takhle... *ďábelské blýsknutí v očích, tasila šroubováky*

15 Hanyou Hanyou | Web | 28. srpna 2010 v 7:55 | Reagovat

*roztahuje ruce* Posluž si.

16 Kelllyna Kelllyna | E-mail | Web | 28. srpna 2010 v 8:46 | Reagovat

ach ta sesterská láska....
*záchvat nostalgie*

17 Nika Nika | Web | 28. srpna 2010 v 11:44 | Reagovat

...mamko! mám jednu zbraň, která ti tohle znemožní-telefon na taťku!

18 Kelllyna Kelllyna | E-mail | Web | 29. srpna 2010 v 8:20 | Reagovat

ty seš teda zákeřná XD

19 Nephala Nephala | Web | 29. srpna 2010 v 10:35 | Reagovat

Ach ty děti... Neměly jste si nás pořizovat, akorát kazíme zábavu.

A k čemu tydlety zákazy umírání a zabíjení? Já bych je všecky zrušil!

20 Nika Nika | Web | 29. srpna 2010 v 12:15 | Reagovat

[18]: vychovali si mě tak :D

21 Kelllyna Kelllyna | E-mail | Web | 29. srpna 2010 v 23:13 | Reagovat

Neph: ty jo, proto máš taky smůlu :P
Nika: tim to bude... XD

22 Hanyou Hanyou | Web | 30. srpna 2010 v 6:46 | Reagovat

Tak až se s Tori v září sejdeme.

23 Kelllyna Kelllyna | E-mail | Web | 30. srpna 2010 v 8:53 | Reagovat

dostanete na zadek :P

24 Nephala Nephala | Web | 31. srpna 2010 v 15:44 | Reagovat

Tak se bude hlasovat!

25 Kelllyna Kelllyna | Web | 31. srpna 2010 v 16:07 | Reagovat

o čem?

26 Hanyou Hanyou | Web | 2. září 2010 v 9:08 | Reagovat

Proč bychom měli dostat na zadek?

27 Kelllyna Kelllyna | E-mail | Web | 3. září 2010 v 8:52 | Reagovat

no, protože se chcete navzájem zabít.
oživim vás a dostanete na zedak XD

28 Hanyou Hanyou | Web | 20. září 2010 v 17:06 | Reagovat

zedak? :-D

29 Tori Tori | 20. září 2010 v 23:37 | Reagovat

Tak tuhle část těla nevedu ani já. Jsme za vodou, Hanyou. (ewe)

30 Kelllyna Kelllyna | E-mail | Web | 21. září 2010 v 10:31 | Reagovat

potvory XDD
myslela sem zadek, ale myslela sem, že nebude potřeba se opravovbat X_X

31 Hanyou Hanyou | Web | 23. září 2010 v 12:54 | Reagovat

A nám Kellly nadává za překlepy...

32 Kelllyna Kelllyna | E-mail | Web | 24. září 2010 v 7:37 | Reagovat

cožeee ? :P
jenom za i/y a už i to sem vzdala
+má na Skypu pět kluků co neumí česky+

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama