"To je tajemství..."

9. června 2008 v 0:06 | Tori |  Celoroční nebe
Velmi,velmi starý a pravdivý příběh...

V celé osmé A nebylo člověka,který by zpochybňoval pravdivost přátelství Silvie a Gabriely. Od šesté třídy,kdy Gabriela přestoupila na jejich školu,byly neustále spolu. Pevnější přátelství snad ani nebylo - žádné hádky,jiní kamarádi či závist a žárlivost je nerozkmotřilo víc jak na pár dnů,načež si s omluvou podaly ruce k usmíření a vše bylo jako dřív.
Ale i taková přátelství něco narušuje. Například tajemství...
"Co se děje,Silvi?"optala se zvědavě Gabriela své kamarádky,která tiše seděla na lavičce ve školní chodbě a nepřítomně zírala do země,jakoby usínala. Na Gabrielino optání se líně protáhla a svým obvyklým tónem prohlásila: "Jsem ospalá..."
"Jako vždy."zasmála se Gabriela a vstala. Protáhla se a urovnala si své tričko na tělocvik. Učitelka už přicházela. Dnes měly běh.
Jelikož Kamila Peňázová nepatřila mezi všímavé učitelky,vůbec se nepozastavovala nad faktem,že jedna její žákyně v běhu dost zaostává. Chvílemi jen klusala,chvílemi se zastavila úplně a opírajíc se o kolena sýpavě dýchala.
Gabrilea doběhla jako poslední v daném čase,aby dostala jedničku. Silvie doběhla o dost později a její známka byla tři mínus. Zničeně padla na dřevěnou,téměř rozpadlou lavičku velde své kamarádky a zprudka nabírala vzduch do plic. Pravou rukou se držela za levý bok,ve kterém nepříjemně píchalo a snažila se uklidnit své rozběsněné srdce.
"Je ti dobře?"optala se starostlivě Gabriela a položila kamarádce ruku na rameno. Ta,nyní sedíc v předklonu a s rukou přitisknutou na svém srdci,ze sebe vypravila: "To je..normální...neboj,pohoda.." A s úsměvem si otřela z čela,zakrytým ofinou,pot.
Ale opak byl pravdou. Gabriela si všimla,že v tělocviku,ale i v zájmových sportech,už Silvie nevyniká tak jako dřív. Opustila své gymnastické družstvo a když to bylo možné,necvičila s výmluvou,že si zapoměla tělocvik,nebo že ji bolí hlava.
Silvie se ale se svými problémy nesvěřila Gabriele,ale Karolíně,které nikdo neřekl jinak,než Kari. Jednoho dne na začátku léta jí vytáhla na brusle.
"Počkej,Kari,už nemůžu!"zavolala Silvie na svou společnici,která jela dobrých pět metrů před ní a stále se vzdalovala.
"To máš z toho,že jsi pořád doma a vůbec nesportuješ!"poučovala ji Kari. A hned na to,se jí Silvie svěřila se svým problémem. Zbytek výletu už jely přijatelnou rychlostí a diskutovaly.
"Ale..není to jisté,ne?"zeptala se Kari.
"Ne,právěže ne. Prosím tě,neříkej o tom Gabči. Nechci,aby se o mě bála. Víš,když jsem s ní,připadám si,jako její ochránkyně. Ona by si nechala všechno líbit,tak se chci cítit silná. Když jsem s tebou,Kari,tak nemusím. Můžu být klidná."
"Hm.."
Jednoho parného dne,o velké přestávce,seděly všechny na schodech před školou a vesele pojídaly svačinu. Povídaly si o všem možném,byla to běžná přestávka. S jejím koncem ale přišel smutek a strach. jakmile se děvčata zvedla k odchodu do školy,Silvie zkolabovala.
Toho dne se všichni dozvěděli o jejím problému.
Gabriela seděla u nemocniní postele a sledovala svou kamarádku,jak s maskou na obličeji pravidelně dýchá. Dávali ji transfůze,ale stejně se několik dnů neprobrala.
"Proč mi o tom neřekla?"zašeptala Gabriela do ticha čekárny. Kari,která,přišla s ní,jí povzbudivě vzala za ruku. "Měla k tomu důvod."
Gabriela zaťala pěsti a cítila na tvářích slzy. "Jakej?!Bylo vidět,že s ní něco je! Nezvládala tělocvik,opustila Sokola a...! I ve šplhání po stromech už nebyla tak dobrá..pořád chtěla být doma..když jsme si psaly po Skypu,občas psala divné věci,jako "Co bys udělala,kdyby ti řekli,že jsi na smrt nemocná?". Ale stejně...stejně mi nic neřekla a pořád se smála a tvářila jako vždycky! Copak nejsou kámošky právě proto,aby si pomáhaly v těžkých chvílích?!"
"Ona nechtěla,abys to věděla. Nechtěla,aby ses k ní potom chovala jinak."
"Nikdy bych -"
Kari jí nenechala domluvit. "Ale ano! Kdybys věděla,že má slabé srdce,bála by ses pokaždé,když by se dala do běhu!"
"Asi..asi jo..to je normální... Ale neumře,že ne?"popotáhla Gabriela a utřela si oči.
"To nevím. Slyšela jsem,že poslední týden vůbec nebrala své léky.."
"Víš,já ji nikdy moc nechápala. Dělala divné věci. Dívala se na horory skrz prsty,protože se bála,ale vždycky je shlédla...pak v noci nemohla spát. Říkala divné věci o posmrtném životě..o sebevrazích,kteří za trest,že si vzali život,musí být Bohy Smrti..znala podivnou pohádku o princezně,která se vždy reinkarnuje do nějaké dívky,která pak zemře a bude mít křídla... A vůbec si nedělala hlavu ze smrti. Víš,co vždycky říkala? 'Kdybych umřela,tak si můžu být jistá,že příjdeš za Smrťákem a budeš mu tlouct lebkou o zeď tak dlouho,dokud mě nenechá zase obživnout!' Proč mi říkala takové věci?"
Kari stekly po tváři dvě slzy. "Chtěla být kvůli tobě silná...jenom proto. Jenom kvůli tobě brala život tak lehce. Chtěla,aby ses cítila stejně...svobodně."
Silvie se sice probrala,ale bylo to naposledy,co kdy otevřela oči. Toho dne,když za ní přišla Gabriela na návštěvu,si neměly co říct.
"Proč si se vždycky chovala tak divně?"prolomila nakonec ticho Gabriela.
Silvie lhostejně pokrčila rameny - tak jako to vždy dělala Gabriela,když se jí zeptala na otázku,na kterou nechtěla odpovědět - nesnažíc se cokoliv vysvětlovat. "Copak ty neděláš někdy věci jen tak?"
"Takže mi chceš říct,že jsi JEN TAK přestala brát léky?!"
"Cítila jsem se už líp. Nechtěla jsem si přiznat,že můj život musí kontrolovat nějaký hnusný léky."
"Jsi nemožná,víš to? Ohrožuješ svůj život!"
Silvie se na posteli posadila a zpříma na Gabrielu pohlédla. "Ohrožuju,říkáš? Podívej se kolem. Podívej se kolem a řekni,co dnes neohrožuje lidskej život! Už jen to,že výjdeš na ulici,nebo že každý ráno přecházíš ulici mimo přechod je v podstatě nebezpečný."
"To se nedá vůbec srovnávat!"odporovala Gabriela. "Copak jsi nechtěla žít na vesnici? Copak jsi nechtěla pracovat v knihovně a psát fantasy knihy?!"
"To,co jsem chtěla,se mi stejně nesplní."zavrtěla hlavou Silvie.
"A co to je? Třeba to ještě zvládneš."
"Je to cíl nás všech,kteří píšou... Napsala jsem o tom ve škole do slohovky. Ale..."vydechla Silvie,zase si lehla a bolestně zavřela oči. Z posledních sil si přiložila prst ke rtům. "...to je tajemství."
24.říjen 2014.
Pozdzimní vítr hnal po cestě kolem hrobů hromady pestrých listů,které tančily ve víru na počest Podzimu, a
pohrával si s lemem Gabrielina kabátu. Stála na hřbitově,nad náhrobním kamenem své blízké přítelkyně,zdobeným dvěmi holubicemi - jednou mrtvou,druhou živou,sklánející se nad svou družkou. "Víš,nikdy jsem ti doopravdy nerozuměla,a nemyslím si,že by tomu i teď bylo jinak,kdybys tady byla. Dnes by ti už bylo jednadvacet,ale stejně si myslím,že by ses pořád chovala jako puberťačka."promlouvala k ní Gabriela. "Našla jsem to tvé tajemství ve tvém slohovém sešitu. Trochu pozdě,ale měla jsi ho zahrabanej až kdesi na dně šuplíku. Víš co? Měla jsi pravdu. To se asi nikdy nesplní. Všichni lidé nejsou tak..svobodomyslní? Ne,to spíš bláznivý. A nevěřící v ty tvoje křídla."
Nato položila papír na náhrobek,vedle fotky své stále patnáctileté přítelkyně a odešla,nechávajíc po sobě zapálenou svíčku a čerstvou kytici rudých růží,které její přítelkyně tak milovala.
Silviin hrob toho dne navštívila i Kari. Vložila do vázy kytici bílých a nachových lilií a zápalila bílou svíčku. Zrovna,když sepjala ruce k modlitbě,si všimla kusu papíru,vsunutého pod vázu vedle fotografie. Vzala papírek do ruky a přečetla si jej. Musela se usmát.
Silviiným 'krasopisem' byla na papíře lehce zaznamenaná a lehce rozmazaná slova:
"Když napíšete knihu celým svým srdcem,dáte jí křídla. Když si pak někdo knihu přečte,dostane její křídla. Myslím,že mluvím za všechny spisovatele,když řeknu,že naším snem je dát světu křídla."
"Tak tohle bylo to tajemství,o kterém Gabča mluvila?" Vsunula papírek do skleněné vytrýnky k vyhořelým bílým svíčkám,aby jej uchránila před deštěm a zachovala jej na co nejdelší dobu.
"Bílé svíce jsou svícemi Naděje,Silvi. Tak doufej,že se tvůj sen naplní."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hanyou Hanyou | Web | 10. června 2008 v 10:09 | Reagovat

Krásné a smutné... Připomíná mi to život jedné holky, taky zemřela na srdíčko.

2 Tori Tori | 10. června 2008 v 21:49 | Reagovat

Osudy se opakují a nelze jim uniknout.

3 Hanyou Hanyou | Web | 11. června 2008 v 17:47 | Reagovat

*povzdech*

Jo, co dělá bleskovka? *zákeřný obličej*

4 Tori Tori | 11. června 2008 v 21:00 | Reagovat

Já věděla,že to bylo schválně. (>_>)

Však už jdu řetězáček vyplňovat...chjo. *povzdech*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama