Jen úsměv

29. května 2008 v 20:37 | Tori |  Jarní květy
Povídka sepsána v letní melancholii během slohu a fyziky.

Je to zvláštní. I teď,po pěti letech,cítím zvláštní mrazení v zádech kdykoliv,když uslyším bzukot řetězu na kole. po pěti letech strávených na invalidním vozíku se mi v hlavě přehrávají obrazy z dob,kdy jsem sedla na kolo a prostě šlapala a šlapala...
I ty pocity. Zase cítím,jak se mé srdce rozbušilo rychleji,jako když jsem vyšlapala kopec a náhle sjela vysokou rychlostí dolů Vítr ve tváři,rychlost stoupá...a pak zase pozvolna klesá. Musím zase začít pomalu šlapat. Nejvíc mě ale udivuje,že jsem vždy jela tak daleko a nikdy se neohlédla za sebe. Nikdy.
Pak už jsem jedit nemohla. Vynahrazovala jsem si to během po ulici za účelem chytit autobus,který jsem stejně vždy nechala ujet. Pak už jsem nemohla ani běhat. Má chůze byla pomalá a kopce a schody se pra mě staly nepřekonatelnou překážkou. Nakonec mi už nepomáhaly ani berle. Zůstala jsem sedět na invalidním křesle,odkázána na okolí.
Cítím se hrozně,když žádám lidi na zastávce,aby mi pomohli nastoupit. Ten jejichpohled plný lítosti a zároveň strachu. Lítosti nad někým,kdo je v tak nízkém věku připoutaný na invalidním vozíku a strach,že můžou skončit stejně.
Když předemnou z poza rohu vyběhnou děti,zastaví se,jakmile mě uvidí. Nutí mě to dívat se jim na nohy a to není příjemné ani pro mě,ani pro jim.
Chápu,že jim to musí být divné,ale nás vozíčkáře by jistě potěšilo,kdyby se nám podívali zpříma do očí a usmáli se. Úsměv je to jediné,co nám udělá radost a na okamžik nám bude připadat,že žijeme zase normální život.
Vždycky jsem snila,že se jednoho dne budou k zemi snášet bílá pírka Andělů. A já,ve snaze jedno z nich chytit,vstanu z vozíku a rozběhnu se za ním po větru. Na nohou budu mít krásné,zlatavé balerýny a poběžím lehce a šťastně,dokud ho lehce nechytím. Ale tentokrát,tentokrát se zastavím,ohlédnu se a zářivě se usměju na všechny lidi kolem. Možná budu plakat,ale jedině štěstím...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hanyou Hanyou | Web | 30. května 2008 v 17:50 | Reagovat

Je to hrůza (ne ta povídka!!!). Zkoušela jsem si postižení těchto lidí. Zavázala jsem si oči, mlčela jsem celý den (ignorace tátových hlášek, že je konečně ticho), špunty v uších, svázání jedné ruky k tělu (po zlomení kosti u ramene) a svázání obou nohou. Žasnu, že to dokážou zvládnout.

2 Tori Tori | 30. května 2008 v 19:28 | Reagovat

Ano. Mnohdy jsou to právě oni,kteří jsou silnější a víc si užívají život. Ví,jak je cenný a nechtějí ho promarnit.

3 Hanyou Hanyou | Web | 30. května 2008 v 21:08 | Reagovat

Já jen doufám, že lidé přestanou přehlížet jejich postižení. Dneska ve zprávách říkali o té mechanické ruce. Vidělas?

4 Tori Tori | 31. května 2008 v 12:51 | Reagovat

Ne,neviděla. Ale četla jsem o mechanické noze. Také zajímavé..

Lidé toho namluví,že se k postiženým má chovat slušně. Ale takových je,želbůh,málo. Když stojí v davu a dívá se na postiženého,který potřebuje pomoc,řekne si: "Proč bych to měl být já? Je tu dost lidí."

5 Hanyou Hanyou | Web | 31. května 2008 v 22:06 | Reagovat

Hm, já se kamarádím s Terkou, nemá krk, a často slyším od ostatních "Ty vole, koukni na ni! Fuj!" Takové dement bych nejradši zastřelila!

6 Tori Tori | 31. května 2008 v 22:38 | Reagovat

Jeden můj známý je také postižený,ale je velmi oblíbený a lidé ho mají rádi. Naštěstí ne všichni lidi jsou k postiženým hnusní,ale jak už bylo psáno - je jich málo.

Nevím proč,ale mám z toho výčitky..myslíš,že je správné,trápit se za takové lidi?

7 Hanyou Hanyou | Web | 1. června 2008 v 11:40 | Reagovat

Určitě jo, protože kdyby jsme se za ně netrápily, byly bychom jako ostatní, kterým jsou postižení putna.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama